Cena hrdosti

25. března 2011 v 16:32 | Ellie |  Me & Diary..

Hrdost je krásná věc, to jo, ale jak se říká hezky lidově "vocaď pocaď". Hrdost lidi dělá lepšími ale taky nesnesitelnými, v případě že je jí moc. A podle mě existuje vícero druhů hrdosti. Je tu hrdost "neegoistická", to je taková ta že jste hrdí na někoho blízkého, že se zachoval tak jak se zachoval a podobně. Pak je tu hrdost "egoistická", která je záležitostí čistě osobní.
Každý člověk musí mít nějakou tu hrdost, i když se to na první pohled nemusí zdát, protože kdyby neměl aspoň ždibínek této vlastnosti, nemohl by o sobě mluvit jako o člověku. Hrdost je jedním ze základů lidství, hýčkáme si jí po tísíce let a jako taková už se v nás prostě zakořenila. Hrdost nás omezuje a zároveň dává křídla a pokud s ní člověk nakládá citlivě, je mu vždy ku prospěchu. Jenže člověk je tvor mylný, a tak chodí po světě mnoho lidí, kteří nechávají svou hrdost, aby jim zabránila použít i ostatní prostředky rozhodování kterými disponují.
Pak se tu ovšem objeví zákonitě střety mezi takovýmito "přerostlými" hrdostmi a dochází k situacím takovým, že ani jedna strana nehodlá ustoupit i když jí mozek (potažmo rozum) a jiné orgány našeptávají, že právě ustoupení by mohlo být řešením. Hrdý člověk si říká, že přece neustoupí a nesníží se k tomu, aby přiznal chybu a plazil se za tím druhým pro odpuštění, druhá strana je na tom úplně stejně jen s tím rozdílem že se nechce snížit k tomu, že by jako první zakopala válečnou sekeru a šla se usmířit a tím pádem by zákonitě dolejzala a připustila by, že se tolik nestalo; vždyť přece ona je ta které bylo ublíženo! Tenhle přístup je chyba, naše hrdost je sice super věc, ale v tomto případě se obrací těžce proti nám a my jsme hloupí že jí to neprokouknem.
Neříkám, že bychom si měli promíjet všechno, naopak nesmíme si nechat navzájem projít nic, jinak bychom skončili za chvíli asi hodně špatně :-). Já jen říkám, že není tak špatný vyjít si vstříc a dopomoci tak k překonání problému. A neptejte se kdo má udělat první krok, udělejte ho společně. (a potkáte se přesně v půlce ;-) )

Rada pro ty co už něco provedli:
Sakra lidi, občas si uvědomte rozsah toho co jste udělali nebo řekli, to co se může zdát jako banalita může druhýho zabolet víc než si myslíte. Pokud se už člověk urazí a nekomunikuje s vámi, většinou stojí za to vynaložit určité úsilí (spíš VĚTŠÍ než menší) na to, abyste věc urovnali. Mějte důvěru v to, že v tu chvíli udělá první vstřícný krok i ten druhý.
 

Hledej mě mezi kousky popela

2. února 2011 v 23:43 | Ellie |  Me & Diary..
life in short
Pročítat si po takový době blog nebyl dobrej nápad, oživilo se mi velký kvantum starejch vzpomínek o kterých jsem ani nevěděla, že je v hlavě mám. A přesto tam jsou a teď když o nich vím, mi to prostě nedá a musim něco napsat, i když to pravděpodobně dřív nebo později skončí v rozepsanejch, aby si to náhodou nepřečetli.
Kdo? No, oni, ti se kterými jsem se za tu dobu naučila žít a ti kteří mě pomalu ale jistě měnili a změnili. Kdo? Ti co jsou mými přáteli; osobami bližšími než jsem já sobě samé a přesto o nich nemůžu s jistotou říct, jestli mě znají a jestli jejich přátelství či vztah (ať už je jakýkoliv) ke mně je skutečný.
Zdá se mi, že všechno co bývalo kdysi tak pevné a stabilní jako mramorový sloup se teď bortí a za rozvířeným prachem a sutinami čeká cosi, co nedokážu odhadnout. *sakra tohle jsou hrozný bláboly.. sice krásný, že tu filozofuju, ale na to se dneska už nehraje*
Zkrátka jse o to, že mám určité pochybnosti, a to o všem. Možná, že jsem dřív byla malá a pubertální dívčina, ale neodbytný pocit toho, že život pro mě byl tenkrát opravdu živý se mi momentálně vrývá do mozku čím dál víc. Teď když už jsem "velká" holka, zdá se mi, že všechno beru až moc vážně a s rezervovaností, snahou o věcný pohled. Pro někoho ideální definice dospění mladého člověka; pro vymírající druh duše nezkrotné je to jen další hřebíček do rakve. Možná se jen nechci vzdát svého dětství, možná jsem byla zmanipulovaná okolím k tomu abych se chovala tak jak se očekává... nevím, ba dokonce ani netuším.
Nechci být nijak paranoidní, proto radši nerozvíjím žádné extra konspirační teorie, k čemu taky, já potřebuji důkazy nikoliv domněnky...
Jedno je ale jisté, tenhle pocit tu není bez důvodu, a já ten důvod najdu, a až ho najdu, ať to bude cokoliv, budu stát před jedním z těch větších životních rozhodnutí. Kam se na tomhle rozcestí dám už pak bude jen a jen na mě, a to zcela vážně. Nechat se někým ovlivnit by mohlo být osudné. Nechtěla bych si něco vyčítat po zbytek života.
Ale stejně je to hrozná věc, pochybovat o věcech, které pro vás byly doposud bernou mincí. A já mám hodně pochybností, o jistých lidech, o jistých pocitech vůči nim, o tom zda to co dělají je správné. *a taky mám docela často pochybnosti o mé příčetnosti.. xD*
Jooo je to divnej svět :)

*Jednou jeden člověk řek, že měl radši tu veselou a nedepkoidní Ellie, a já s ním souhlasím. Taky jsem jí měla radši... jen nevim kam se poděla*

Info

11. července 2010 v 12:43 | Ellie |  Me & my blog
Zdravím,
v krátkosti jen malé info o momentálním stavu blogu.
Tento blog už není aktivní, nechávám ho tu jen z nostalgie a pro případ, že by mi někdy v budoucnu ruplo v bedně a začala se v blogaření opět angažovat (což myslím zas tak moc nehrozí vzhledem k nedostatku času i chuti).
Čili, co z toho vyplývá pro vás, návštěvníky blogu? Je to jednoduché - nečekejte žádné nové články, příspěvky jakéhokoliv druhu atp., nečekejte taky že budu odpovídat na komentáře u článků, jelikož to tu fakt nesleduji. Všechno někdy končí :)
Mno toť asi vše, děkuji všem za přízeň kterou kdy projevili mému blogu, potažmo i mě, tím, že sem chodili.

Díky za pozornost, konec hlášení
 


O pejscích a jejich páníčcích

27. října 2009 v 21:42 | Ellie |  Me & Diary..
Život nám připravuje různé situace.

Víte co se říká... když si pořídíte pejska, nejdřív jste z něj nadšení a pořád ho obskakujete, ale po nějaké době vás to přejde a najdete si jinou zábavu. A pejsek zůstává sám a pak nastává situace kdy za a) se z něj stane starej mrzutej rafan co nemá rád nikoho a nebo za b) najde se někdo jinej kdo se o pejska stará. Po dlouhé době kdy si původní človíček co si ho pořídil, na něj vzpomene, jde za pejskem a chce si uzurpovat právo nad ním mít vládu, ale pejsek už má jinýho páníčka a toho původního už má jen jako nejvybledlejší vzpomínku v koutku paměti. Náš milý páníček no. 1 se diví a nechápe a zlobí se na pejska i na druhého člověka, že mu pejska vzal, ale nedochází mu že si za to může sám. A tak po nějaké době uraženě odejde a koupí si nového pejska...

Nezapomínejte prosím na své pejsky.

Náročný to život

22. října 2009 v 20:54 | Ellie |  Me & Diary..
Heh zas si tu, jak je u mě v oblibě, postěžuju :-D A i tentokrát to bude nas strastmi každodenního života.
Ok, takže za prvé - nemám ráda podzim xD. Jako roční období co se týče počasí a všeho venku se mi líbí to zas jo, jenže pro moji náladovou náturu je to krapet obtížnější. V jednom kuse se musim přemáhat, abych lidi kolem sebe nezabíjela pohledem nebo abych věčně nevypadala jak totální emák (pozn. ne vždy se mi to povede.. xD).
Viz poslední asi tak dva tejdny - lítala jsem z extrému do extrému, v jednu chvíli milá a veselá a v druhou jsem si připadala jak ten nejubližovanější tvor na světě (nutno dodat, že většinou tam byl prvotní impuls, kterej to vyvolal to zas jo :-D) což muselo většině lidí v mém okolí připadat dost vyšinutý xD.
Navíc je to jak začarovanej kruh, snažím se udržet se jenže lidi popuzení mym předchozim chovánim se tvářej blbě, takže já se zas stáhnu a jdu se ráchat v sebelítosti a mám opět, ano, blbou náladu atd. atd. A z toho vyplývá - lidi buďte ke mně prosím schovívaví ;) snažím se a ani si neumíte představit jak mě to pak mrzí, když mi to vracíte stejnou mincí, tím že mě ignorujete nebo se u mě snažíte vzbudit pocit lítosti. Nemusíte, ten už tam je :-)
Ale co nadělám, holt jsem to já. Ale (děcka pozorte) já se snažimnaladit se na optimisické vlny, na radu Leoše. Řeknu vám ovšem jedno; je to záhul, zvlášť když vám to někteří ve vašem okolí velice znesnadňují (ať už svým chováním nebo činy.. :-P), zkrátka zatim to snažení je jeden velkej error xD ale to se poddá (doufám).

Hmm jako další na seznamu stížností tu máme.. nu ano, škola xD Na tu se nesmí nidky zapomenout. Ústav debilní, čím jsem tam dýl tím víc ho nemám ráda. Teď momentálně pro hromadu učení který mi jde stejně jednim uchem dovnitř druhym ven. Nejradši bych už letos maturovala... protože při představě že tam strávím ještě několik let se mi opravdu dělá husí kůže.Upřímně nevim jak to tam dopřežiju...
A taky nevim jak se naučim dělat zázraky :-D protože třebas taková matika, jo to je mňamka. Soukromě tomu s Ájou říkáme lekce Svahilštiny pro pokročilé, protože nám dvěma nematematickým mozkům to tak zní xD Uznávám, je to vážně sranda vymejšlet o hodinách matiky teorie o tom co by mohla která rovnice, funkce nebo graf znamenat v těch rituálech co provádí kmenový šaman Svahilců (rozuměj tím profesora..), ale o to nevtipnější jsou pak následné písemky, upřímně.. fakt nechci vědět co jsem dostala ze čtvrtletky xD (doufám že nebudu propadat.. xD)
Zbytek předmětů sic není tak hroznej co se týče pochopení, ale zato je k uzoufání nudný. Není se čemu divit, že jsem ve škole přečetla víc knížek než ve svym volnym čase a naučila jsem se luštit křížovky :-D. Fakt haluz. Možná až moc takže téma školy opustím. A nejspíš i ukončím tenhle dementní článek, dost už bylo keců, jde se kalit!! xD (Ba ne.. to až zejtra.. ;) a to ještě možná)

Takže zdar draci! :-P

(edit: no nic nějak k tomu nejde dát obrázek, zku*venej blog.cz, budete se muset obejít bez obrázků děti, dobrou noc xD)

D****!

15. října 2009 v 22:52 | Ellie |  Me & my blog
Debilní blog.cz už by si moh dát pohov! Fungovalo to do teď tak rpoč to kua komplikuje, akorát mi přidělá hromadu práce s debilním menu. Fakt díky! Tyhle vychytávky si příště strčte někam.

Další články


Kam dál